V Muzikál expresu jsme již několikrát hovořili o pražské premiéře muzikálu Rocky. Těsně po ní jsme natočili rozhovor s jeho režisérem Christophem Drewitzem. Tento osmatřicetiletý německý muzikálový režisér žije převážně v Hamburku, na svém kontě má režijní projekty i vlastní muzikálové překlady. Na světové premiéře Rockyho v Hamburku a následné produkci na Broadwayi se podílel jako asistent režie, na inscenaci ve Stuttgartu dohlížel v průběhu jejího uvádění jako umělecký šéf inscenace. Zajímalo nás především, jak vnímá rozdíl mezi českou a německou muzikálovou scénou:

„Když chcete v Praze postavit na nohy muzikál, musíte překonat značné limity. Jde hlavně o to, že nemáte lidi, tedy herce, stále k dispozici po celou dobu zkoušek. V Německu s nimi jednoduše uzavřete smlouvu a od té chvíle jsou vaši po celou dobu zkoušení. Zde naopak musím vše plánovat podle jejich dispozic. Jsou dny, kdy nemám k dispozici ty herce, které bych chtěl, a pak musím plán zkoušky nastavit tak, aby měla nějaký význam. Počet zkušebních dní je totiž stejný jako v Německu, tedy sedm týdnů. Navíc jsem zde musel v dané době nazkoušet Rockyho ve dvojím obsazení. To je v Německu nemyslitelné. Tam se alternace zkouší až po premiéře. Druhý rozdíl spočívá v tom, že realizační tým zde má méně členů, také každý má mnohem více práce a odpovídá za více činností. A Rocky není zrovna komorní dílko. Takže na všechny, včetně režiséra, byl vyvíjen větší tlak, museli jsme se více koncentrovat, plánovat, koordinovat.“

České interprety ovšem chválil:

„V mnoha rolích jsme měli herce na velice vysoké úrovni. Není to o tom, že by herci v Česku neuměli hrát a zpívat. Ale je třeba je nejprve najít. Já vím, že jsou velmi zaměstnaní v řadě produkcí, ale když začneme pracovat, jsou velice profesionální a jsou velice dobře připraveni. Řekl bych, že právě ti, co jsou nejvíce zaměstnaní, přijdou připraveni nejlépe. Neříkám, že jsem to dopředu čekal, ale herci, se kterými jsem na Rockym pracoval, dosahují stejné úrovně jako v Německu.“

Pražská inscenace Rockyho se v některých aspektech podobá zahraničním verzím, na nichž se Drewitz podílel jako asistent – základní herecké pojetí postav totiž vychází už ze samotné filmové předlohy. Naopak se ale liší ve výpravě a aranžmá herců v prostoru:

„Jeviště v Praze bylo ještě podstatně větší než v Hamburku a Stuttgartu, takže to byla skutečně velká výzva. Navíc Kongresové centrum není vlastně divadlo, a tak se muselo naprosto vše vyrobit, a to včetně veškerých jevištních technologií. V tomto ohledu se pražská verze od originálu velice liší. Původní verzi zkrátka nebylo možné sem přenést.“

A co by podle Drewitze pražská muzikálová scéna potřebovala do budoucna?

„Myslím, si, že by celkově potřebovala více odvahy, pokud jde o způsob inscenování. Mohla by se také více spoléhat na svoje herce. Jsou výborní, ale myslím si, že jsou na ně kladeny zbytečně nízké nároky. Viděl jsem to na našich hercích: jestliže přijdete s vyššími požadavky, otevřou se vám a podají mnohem vyšší výkon. Neměly by se opakovat jen osvědčené postupy, ale trochu experimentovat, překvapovat. Muzikál zde by se neměl konzervovat na postupy z přelomu století, protože se píše rok 2017.“

PRAŽSKÁ MUZIKÁLOVÁ SCÉNA OČIMA NĚMECKÉHO REŽISÉRA DREWITZE