V původní transkripci má jeho jméno podobu Szilveszter Lévay, používá však mezinárodně známější Sylvester Levay. Už z této malé indicie se dá vytušit, že hranice v jeho kariéře nehrají podstatnou roli. Narodil se v roce 1945, v dnes srbské Subotici, původně pod správou Maďarské republiky. Hudbě se věnoval naplno od malička, ale studium klasické hudby brzy nestačilo jeho fantazii. V roce 1972 se jako mnoho jeho krajanů vystěhoval do Mnichova, který se stal jedním z jeho mnoha tvůrčích domovů. Toužil komponovat rockovou hudbu, psal pro hvězdy, jako je například Elton John. Se svým stálým spolupracovníkem, textařem a libretistou Michaelem Kunzem se přátelí již téměř padesát let. V sedmdesátých letech společně objevili módní diskovlnu, naskočili na ni a vyprodukovali řadu dodnes tanečních nahrávek pro Glorii Gaynor, Sister Sledge, Herbie Manna, Donnu Summer a mnoho dalších. S Kunzem také založili studiovou skupinu Silver Convention, jejíž hit “Fly, Robin, Fly” stanul na čele americké hitparády Billboard a získal cenu Grammy. Svojí hudbou Sylvester Levay v devadesátých letech očaroval muzikálovou Vídeň a vrátil ji zpět mezi nejdůležitější metropole hudebního divadla světa. Své fanoušky má také v exotickém Japonsku či Jižní Koreji. Se svým věčným protipólem, libretistou Michaelem Kunzem, napsal veleúspěšné muzikály Elisabeth nebo Mozart! Při příležitosti nedávné české premiéry muzikálu Rebecca poskytl Sylvester Levay interview, které není jen výčtem zajímavých úspěchů, ale na malou chvilku můžeme proniknout do tajemství úspěchu, které je však docela prosté. Dělat věci s pokorou, vášní a celým srdcem.

Zahřívací otázka… Jaké jsou vaše první dojmy ze včerejší premiéry?

 

Můj první a také nejdůležitější pocit je, že jsem zcela ohromen. Mnohem, mnohem víc, než jsem čekal. Tušil jsem, že ostravská inscenace bude dobrá, ale moje očekávání byla překonána. Řeknu to zcela jednoduše, je to inscenace, která dosahuje světové úrovně ve všech ohledech. Ať už je to režie, výprava nebo nádherné kostýmy či skvělé projekce na dvou videostěnách, choreografie. Ansámbl je perfektní, má energii a cit pro věc. Líbili se mi všichni hlavní představitelé a také dirigent, který přes své mládí dokázal, že je to mezinárodní třída. Byl jsem rovněž mimořádně překvapený kvalitou orchestru a také prací sound designéra, protože zvuk byl velmi dokonalý. Takže dohromady nemohu jinak, než o ostravské Rebecce šířit jen samé dobré zprávy.

Moderní muzikály a metropole s velkou tradicí hudebního divadla. Z vašeho spojení s prestižním vídeňským divadlem VBW se za téměř třicet let spolupráce stala dokonalá obchodní značka. Ale vaše tituly se hrají také různě po světě. Je nějaký rozdíl mezi publikem ve Vídni, v Ostravě či třeba v japonském Tokiu?

 

Myslím, že obecně příliš ne. Divácké reakce všude na světě jsou vlastně podobné. V každé zemi najdete nějaké malé rozdíly, samozřejmě, že vycházejí z odlišné tradice a kultury. Ale moje žena Monika, která má na tyto věci mimořádný cit, mi dnes ráno řekla zajímavý postřeh: “Víš, ty ses narodil v Maďarsku, vyrůstal Jugoslávii, žil jsi dlouho v Německu a v Americe, teď jsi doma i v Asii. Z každého kouta sis vzal trochu.” - Moje hudba je vlastně z celého světa, ode všeho kus. Je to sbírka zkušeností a pocitů, které jsem v životě potkal a zkusil. Nebyl to záměr, ale takhle to prostě přišlo. A víte, dost možná, právě tohle je ten důvod, proč je moje práce chápána v různých kulturách a národech s podobným úspěchem.

V čem spočívá rozdíl mezi muzikály, jež se hrají v New Yorku nebo v Londýně a právě vašimi vídeňskými tituly?

 

Je to už více než osmadvacet let, co jsme s Michaelem Kunzem pracovali na Elisabeth, našem prvním muzikálu. Rozhodli jsme se, že nechceme jen opakovat recept, s jakým se píší muzikály pro Broadway nebo West End. Je to jiná, specifická formule, která skvěle funguje, ale je jiná, než jsme chtěli my. Vezmete píseň, k ní další a mezi ně dáte pět či deset minut dialogu. Takhle jsme to ale nechtěli. Řekli jsme si, že chceme ještě mnohem více propojit dramatické dění s hudbou. Kde nebudou jen písně, ale také důležité dramatické situace a dialogy podkresleny a zdůrazněny hudbou. A hudba to dramatické dění jednoznačně umocňuje. Myslím si, že v tom se trochu lišíme od ostatních. Každý způsob tvorby má své opodstatnění a důvody, my jsme si zvolili ten náš.

Zmínil jste svého dlouholetého partnera Michaela Kunzeho. Společně píšete a produkujete už více než čtyřicet let. On je známý textař, vy úspěšný skladatel. Je to prý věčný boj o to, co je v hudebním divadle to nejdůležitější, jestli text nebo hudba. Co je pro vás nejpodstatnějšího na slovech, které pak tvoří celek s hudbou?

 

Na prvním místě je pro mne jednoznačně příběh. Z něj poznávám hlavní postavy. Jak v té či oné chvíli jednají, jak žijí, s čím se potýkají, jaký mají vztah k ostatním charakterům. Musím jim porozumět, chápat je. Michael vždycky nejdříve napíše základní synopsi, kterou si čtu mnohokrát, znova a znova. To jsou ty základní pocity. Protože já neumím napsat píseň jen tak, že si řeknu: “O.K., tohle je píseň pro paní Danversovou a je to. (pozn. hlavní záporná postava z muzikálu Rebecca). Musím přesně znát konkrétní situaci, ve které zpívá, jaké jsou její pocity, jaké je její dramatické jednání. Pak začínám skládat a teprve potom Michael píše text na hudbu. Ale u Rebeccy jsme to poprvé udělali jinak, byla to velká výjimka. Bylo to pro konkrétní situaci, kdy jsem chtěl, či dokonce potřeboval napsat hudbu na slova. Byl to případ songu z druhého jednání, ve kterém se Maxim přiznává Já, jak zemřela Rebecca. Ta píseň se jmenuje Smích její byl chladnější než mráz (Kein Lächeln war je so kalt). Trvá víc než šest minut. Michal mi poslal celý text, který jsem si pročítal a kousek po kousku jsem ho skládal dohromady. To bylo pro mne něco úplně nového a vzrušujícího. Od té doby, když si to dramatická situace vyžaduje, takhle pracujeme.

Po tolika letech práce v divadle jste považován především za muzikálového autora, ale vaše kořeny jsou mnohem bohatší. Byl jste skladatelem filmové hudby, producentem řady disko kapel. Co vás ovlivnilo, inspirovalo. Jaké jsou vaše skutečné hudební kořeny?

 

Můj otec byl spisovatel, novinář a moje matka učitelkou v hudební škole, takže piano jsme měli doma. Moji starší bratři, jeden byl architektem, druhý inženýrem, hráli na piano a lesní roh. Já jsme je sledoval a když mi bylo šest začal jsem hrát na piano také. Hudba mě uchvátila, Chopin byl můj první oblíbený skladatel. Potom jsemsi oblíbil americkou populární hudbu. Ne zrovna Elvise Presleyho, ale spíše takové ty rytmické věci, co hrál Louis Prima s kapelou. To už mě začal zajímat jazz, byl jsem velký fanoušek Oscara Petersona. Hodně jsem hrál jeho věci a dost se toho od něj naučil. Později, jak jsem se vyvíjel, začal jsem hrát věci Billa Evanse. To byl velmi inteligentní klavírista a pak mě bavily kapely Gila Evanse a Milese Davise. To byli moje idoly v době, kdy jsem studoval konzervatoř. Když jsem přišel do Německa z bývalé Jugoslávie, hrál jsem v profesionální kapele, kde se hrálo všechno.

Vaše kořeny byly sice v klasické hudbě a jazzu, ale pak jste začal dělat diskotékovou hudbu a stal jste se hollywoodským skladatelem. Jsou to různá povolání, nebo mají něco společného?

 

Víte, když jsem byl malý kluk, měli jsme v tehdejší Jugoslávii to štěstí, že jsme se mohli dívat na americké filmy. Byla to padesátá léta. První širokoúhlý film v našem malém městě Maria- Theresiastadt, po našem Subotica, se jmenoval Carmen, muzikál s Harry Belafontem. Zvláštní náhoda. A taky se promítala spousta kovbojek. Filmu jsem dočista propadnul. A pak přišla Kočka na rozpálené střeše, film s Elisabeth Taylorovou a Paulem Newmanem. Jediné, co tam hrálo, bylo sólové piano. Bylo mi tenkrát myslím tak dvanáct let a já si řekl: “Ach, já musím dělat filmovou hudbu!” - Protože ta hudba, co jsem slyšel a drama, které jsem viděl, bylo úžasné spojení. Byl to sen, který ve mne nastartoval zájem o filmovou hudbu a později také o muzikály. Lákalo mne, že hudba vypráví dramatický příběh a není to jen zvuk.

Takže proměna filmového autora v divadelního skladatele a světu muzikálu byla poměrně snadná, nebo se mýlím?

 

Nebylo to tak jednoduché, jak to dnes vypadá. Já i Michael jsme byli celosvětově úspěšní, měli jsme Grammy. Pracovali jsem každý týden jako fabrika a byli jsme z toho unavení. Michael jednoho řekl “Končím, jdu psát knihy a já na to ‘Fajn, já jedu do Hollywoodu.’” - Ale to byl pokus, nikdo z nás nevěděl, jak to dopadne.

Je to těžké, ze dne na den vyměnit Grammy a dosavadní úspěch za nejistotu začínajícího hollywoodského skladatele?

 

Budu upřímný, na začátku to trochu pomohlo. Pochopil jsem, že v Hollywoodu je to stejné jako v módním byznysu. Když máte úspěch, tady nebo někde jinde, tak jste pro ně zajímavý. A když jsem tam přišel, slyšel jsem kolem sebe: “Hele, to je ten kluk, co má Grammy, je z Evropy a má v sobě melodie, ale má jiné hudební srdce." To bylo to, co se jim na mně líbilo. Dělal jsem na v Hollywoodu na spoustě filmů, pracoval jsem jako šílenec a byly to skvělé.

Pak přišlo na řadu divadlo. A hned první titul byl úspěšný. Jmenoval se Elisabeth a stal se symbolem vídeňského muzikálu 90. let. Co vás napadlo, když se zrodil tento fenomenální úspěch?

 

Je jedna věc, která mi došla až mnohem později. Na začátku jsem nebyl pod žádným tlakem. Dělal jsem něco úplně nového a nevěděl tak přesně, co to je. Když jsme pak po úspěchu Elisabeth psali Mozarta, už jsem ten tlak cítil. Ten úspěch byl obrovský. Kdysi jsem to samé cítil s hitem Fly, Robin Fly. Tu písničku jsem napsal lusknutím prstu, ale potom to přišlo… “Wow, teď musím napsat zase hit?” - ptal jsem se sám sebe. A tohle se vám stane pokaždé, když se vám podaří něco úspěšného a nového. Vydržet a udržet si ten úspěch, to je to nejtěžší. Takže psát Elisabeth bylo zábavné, protože o tom tlaku jsme nic nevěděli. Byli jsme nervózní, to ano, protože jsme netušili, jestli se to podaří. Dělali jsme si s Michaelem legraci, že necháme stát před divadlem taxík s nastartovaným motorem a o přestávce, když se to nebude vyvíjet správným směrem, tak prostě zmizíme. Ale to se nestalo a zbytek už víte, měli jsme zkrátka štěstí.

Váš druhý společný muzikál se jmenoval Mozart. Jak těžké je pro hudebního skladatele psát o jiném hudebním skladateli?

 

O hudební skladateli s velkým “S”! Byl to opět Michaelův nápad, napsat muzikál o geniálním komponistovi. “Co takhle napsat muzikál o Mozartovi?” - zeptal se mě jednou. Už to měl divadelně promyšlené, postavu malého dítěte - génia, kterého pojmenoval Amadé, postavil vedle Wolfganga, dospělého Mozarta. Nikdo to dítě nevidí, jen Wolgang, který s ním komunikuje. Řekl jsem si, to je zajímavé řešení. Když je na scéně Amadé, můžu nechat zaznít kousky originální Mozartovy hudby, aniž bych se jí nějak dotkl. A Wolfgang, to je rocková hvězda - protože on byl hvězda - a to je prostor, kam mohu napsat svoji vlastní hudbu. Měl jsem vždy veliký respekt k Amadeovi, jako skutečnému velikánovi, ale uvnitř jsem cítil, že to musím dělat po svém. Celým srdcem, to je jedinečná a taky jediná šance.

A tak jste tu šanci využili, protože Elisabeth i Mozart jsou muzikály úspěšné po celém světě. Byly to zcela nové a původní tituly. Rebecca je však prvním drama-muzikálem, který vznikl přepisem již známého příběhu. Vznikl jako adaptace stejnojmenného románu Daphne du Maurier, u nás ho známe pod titulem Mrtvá a živá. Jaký je rozdíl v tom psát původní dílo nebo naopak adaptatovat něco, co bylo již jednou úspěšné a známé?

 

Rebecca si nás našla sama. Pamatuji si, že jsme v té době oba bydleli ve Spojených státech. Michael v New Yorku, já v L.A. Michael přijel ke mně do Los Angeles a celý týden jsme se spolu bavili o filmech i knížkách, o všem možném. Přemýšleli jsme, co by mohlo být naším dalším společným dílem. V jednu chvíli jsme si už mysleli, že jsme na to přišli. Existuje velmi známý film Život je krásný (It’s a wonderful life) s Jamesem Stewartem v hlavní roli. Je to krásný vánoční příběh, každý ho zná. Udělal jsem si ale malý průzkum a zjistil, že muzikál s tímto příběhem už ve státech někdo napsal. Nebyl sice příliš úspěšný, hrál se jen v univerzitních divadlech a mimo New York, ale někdo před námi ten nápad měl. Tak jsme to zase opustili. Pak jsme přemýšleli o Větrné hůrce Emily Bronteové, to je velký příběh. A najednou jsme přišli na Rebeccu. Příběh jsme dobře znali nejen z filmu a oba jsme kdysi četli knihu. Nenapadlo nás to nikdy před tím, až když jsme film objevili ve sbírce, co jsem měl u sebe doma. Vložili jsme DVD do přehrávače, podívali se na film a řekli si: “Ok, pojďme si k tomu říct něco víc.” - “Dokážeme si představit Rebeccu na muzikálovém jevišti? Je to přeci jen velké drama.” - To naše objevování a zkoumání zabralo celý další týden. Na jeho konci jsme si řekli: “Ano, dokážeme, je to možné.” - Michael pak odjel do New Yorku pracovat na něčem jiném, jenže já byl plný dojmů z našeho společného brainstormingu, a tak jsem začal psát vlastně hned. První dvě písně jsem napsal pro paní Danversovou, byly to titulní Rebecca a song Stále vítězí (Sie ergibt sich nicht). Přišlo to ke mně prostě jen tak. Vlastně všechny písně, co jsem pro Rebeccu napsal, vznikly z tohoto prvního dojmu. Samozřejmě, už jsem říkal, že muzikály píšu především podle synopse, ale tenhle příběh byl tak silný a hluboký, že mě sám o sobě dával silné impulsy.

Je to myslím docela povedený trik, vždyť titulní postava Rebeccy se v muzikálu vůbec neobjeví…

 

Ano, to je skvělý nápad. Víte, způsob, jakým Daphne du Maurier ten příběh napsala, mě v tom dobrém slova smyslu pohltil. Nechá nás čekat až do poslední třetiny příběhu, než nám odhalí největší tajemství. Dívka Já v té scéně říká: “Promiň, vím, že nejsem dokonalá, celou dobu vzpomínáš na Rebeccu, toužíš po ní a vždycky jsi ji miloval.” - a on ji na to odpoví: “Že jsem miloval Rebeccu? Já ji nenáviděl!” - Bum, tak to je něco! To je ta chvíle, kdy to začíná být zajímavé - “Ty miluješ mě?” V tom okamžiku hlavní hrdinka sama změní běh celého příběhu. Stane se nejsilnějším spojencem svého muže a najde mu cestu zpátky do života.

Snad právě to je to, co z Rebeccy udělalo celosvětový hit. Kolik inscenací jste viděl?

 

Při premiéře ve Vídni jsme byli trochu nervózní, ale takřka vzápětí jsme pochopili, že je to úspěch. Pak Rebeccu uvedli v mnoha zemích, ani to přesně nespočítám. Samozřejmě, že se hrála v Německu a Maďarsku, nebo také ve Švýcarsku a jinde v Evropě. Potom jsme ji uvedli v Japonsku a také v Koreji, kde je doteď velmi úspěšná. Publikum ten příběh prožívá, to je mimořádné. Možná je to i tím, že v řadě korejských filmů jsem viděl podobně překvapivé dějové zvraty. Ale to spojení hudby a silného příběhu je lákavé nejspíš pro diváky na celém světě. Rebecca je úspěšná také tím, jak silný je ten příběh.

Byl jste překvapen úspěchem vašich muzikálů v Asii?

 

Úspěch v Japonsku, to bylo krásné překvapení. Že jsem tam uspěl, totiž nezjistíte ze dne na den. Ale Elisabeth se v Japonsku hraje už víc než dvacet let, dokonce ve dvou různých divadlech. Jedním z nich je tradiční scéna Takarazuka, kde všechny role hrají ženy. A stále ten zájem neutichá. V Koreji se to všechno seběhlo ještě mnohem rychleji. Mozart! - to byl okamžitý a obrovský úspěch.

Asijský úspěch vám umožnil také skládat původní díla pro Japonsko a Koreu, představte nám je, protože zatím se v Evropě tolik nehrají…

 

Zprvu nás tokijské divadlo TohO požádalo jestli bychom nenapsali něco o francouzské královně Marii Antoinettě. Světovou premiéru měl muzikál Marie Antoinetta v roce 2006 v Tokiu, ale poté se hrál i v Maďarsku nebo Německu, před dvěma lety byl uveden i v Koreji. Po pár letech nás poprosili, zda bychom nenapsali něco nového, o mládí anglické královny Alžběty. Ten muzikál se jmenuje Lady Bess. Minulý rok, to bylo pro mne velké překvapení, mne to samé divadlo požádalo, jestli bych nenapsal hudbu k příběh známé japonské knížky ve stylu manga Koruna královské rodiny (Ouke no Monshou). Možná si ji vybavíte. Svět manga, to jsou fantaskní příběhy, plné obrázků, romantického děje a krásných, i když jen nakreslených, lidí. Mladá dívka v tom mém příběhu cestuje v čase do třetího tisíciletí a zpátky do historie, kde se do ní zamiluje Faraon. Je to monumentální show a psát něco takového je docela zábavné.

Před osmi lety měl v Brně premiéru váš muzikál Mozart! a nyní se v Ostravě představila Rebecca. Myslíte si, že jste už v České republice dostatečně známí. A jaké je vaše očekávání od zdejšího publika?

 

Myslím, že čeští diváci jsou zvědaví především na, to co jim ukážeme my. Chtějí vidět něco podobného, jako jsme představili zde v Ostravě. Očekávají od nás takové show, které je dojmou, nebo jejich životy nějak obohatí. Tak je to všude na celém světě. Lidé pracují celé týdny, měsíce a roky. Jednoho dne se vydají do divadla a chtějí vidět něco tak báječného, jako se povedlo vám, včera večer, při premiéře Rebeccy. Mají své zkušenosti, navzájem si je potřebují sdělit. Je to užitečné a samozřejmě mohou srovnávat i to, jak se příběh, který vidí, může týkat jejich vlastního života. Není to jen obyčejná zábava, je to kultura, která jim dává světlo. A je naší povinností tohle všechno publiku věnovat. Tohle od nás očekávají. Samozřejmě, že my musíme věci vymyslet tak, aby byly dostatečně lákavé, zajímavé, ale musíme je především vtáhnout do divadla. Když tohle splníme, pak děláme báječnou věc. A já si přeji, aby divadelní producenti nemysleli jen na peníze, jako se to děje v řadě zemí. Měli by myslet především na lidi. Ve velkých operních domech se dnes utrácí milióny a milióny, při tom se hraje jen pár představení pro vyšší vrstvy. Ale venku stojí miliony dalších diváků, kterým bychom měli také něco věnovat. I proto doufám, že inscenace, jakou je třeba ostravská Rebecca, mají smysl a mají patřit lidem. To je smysl našich muzikálů.

interview vedl  Patrick Fridrichovský

SYLVESTER LEVAY: “NA PRVNÍM MÍSTĚ JE PŘÍBĚH, DIVÁCI SI TO ZASLOUŽÍ”