TREVOR NUNN: REŽIJNÍ MÁG NEJEN MUZIKÁLU SUPERLATIVŮ

Osmdesáté narozeniny oslavil 14. ledna nejúspěšnější britský muzikálový režisér Trevor Nunn. Stěží bychom hledali jiného režiséra, který tak vydatně ovlivnil inscenační stránku muzikálu posledních tří desetiletí 20. století, jako právě on. A nejen divadla muzikálového, nýbrž i vysoce prestižních britských scén operních a činoherních, kde působil i jako umělecký šéf a ředitel.

Pochopil totiž, že divák zhýčkaný filmovou produkcí chce i na velkých divadelních scénách zažít něco neobvyklého a hlavně nečekaného. Bylo mu rovněž jasné, že pouhé přiblížení stavby muzikálového libreta filmovému scénáři, pokud jde o rychlé střídání scén a prostředí, samo o sobě nestačí. Ani pompézní a opulentní scénografie, jakou znali v té době především diváci velkých operních scén, sama o sobě nestačí. Společně se svým blízkým spolupracovníkem, scénografem Johnem Napierem, tak dodali muzikálové scénografii významný kinetický prvek. Ohromné barikády v jejich Les Misérabels se na scéně nejen pohybují všemi směry, nýbrž i naklánějí ze strany na stranu a vytvářejí tak nová a další prostředí. Hydraulicky ovládaná obří pneumatika v Cats se vznášela do nebeských výšek, nemluvě o tom, jak se v samotném úvodu představení s pomocí točny spojilo jeviště s hledištěm.

Režisér Trevor Nunn dal mimořádnou inscenační dimenzi i muzikálu Starlight Express, kde se v průběhu závodů rychlovlaků mosty a závodní dráhy pohybovaly horizontálně i vertikálně do všech stran a před očima publika naváděly závodníky na nové a nové trasy přímo mezi diváky. V Sunset Boulevardu přiblížení celé dekorace vily Normy Desmond směrem k divákům budilo dojem nájezdu kamery ve filmu. Celá dekorace se později dokonce vznesla do dvoumetrové výše, aby na podlaze vytvořila prostor pro paralelně se odvíjející dialog v jiném prostředí.

V muzikálu Chess (Šach) v roce 1986 použil symbolickou šachovnici z televizních obrazovek ze tří stran jeviště i na podlaze. Diváci na ní chvíli spatřovali šachové figurky, vzápětí sloužila k projekci panoramatu hor jihotyrolského Merána i tiskové konference, kterou snímaly kamery přímo na jevišti. V Ženě v bílém roku 2004 použil digitální projekci, která kromě nebývalých přírodních panoramat umožnila i příjezd vlaku z tunelu na pozadí jeviště až mezi diváky. Technické možnosti, které dnes scénické technologie režisérům a výtvarníkům nabízejí, však Nunn nikdy nepoužívá samoúčelně: vždy slouží vlastnímu příběhu či koncepci inscenace. O to pozoruhodnější je, že tento divadelník tělem i duší na rozdíl od mnoha svých kolegů vůbec nepochází z divadelního prostředí.

Narodil se v roce 1940, tedy v době 2. světové války, jako syn truhláře a vyrůstal ve zcela chudých poměrech. Přestože nikdo v rodině neměl nic společného s divadlem, již v pěti letech projevil přání stát se hercem, v sedmi pak poprvé navštívil skutečné divadlo. Ve třinácti letech se stal členem místní divadelní skupiny, v sedmnácti sám nastudoval Hamleta. Po maturitě studoval literární vědy na Downing College v Cambridge. Studium, během něhož hrál a režíroval v amatérském a vysokoškolském divadle, dokončil v roce 1962.

Po studiu začínal režírovat v divadle v Coventry, kde inscenoval řadu činoherních titulů od Ibsena až po Brechta a také svůj první muzikál – Cestu kolem světa za 80 dní podle románu Julese Verna. V roce 1965 jej angažoval Peter Hall do Královské shakespearovské společnosti, působící v Londýně, Stratfordu nad Avonou a Newcastlu. Tímto angažmá vlastně začala Nunnova nebývale zářná kariéra. Již po třech letech se stal nástupcem Petra Halla jako umělecký šéf této prestižní scény – ve 28 letech se stal nejmladším uměleckým šéfem v její historii. Pod jeho vedením společnost expandovala, zajistila si nové finanční zdroje a v roce 1985 prorazila i ve světě muzikálu uvedením Les Misérables. Po tomto úspěchu Nunn Královskou shakespearovskou společnost opustil, aby se více etabloval ve světě komerčního divadla.

Významné bylo i jeho spojení se skladatelem Andrew Lloydem Webberem. Když v roce 1981 inscenoval jeho Cats, zhudebnění knížky básní T.S. Eliota, podle fragmentů nepublikovaných veršů sám napsal text na skladatelovou melodii, která se stala jednou z nejpopulárnějších písní muzikálového divadla vůbec – Memory. Od konce 80. let stál jako režisér u většiny Lloyd Webberových muzikálových inscenací: Cats (1981), Starlight Express (1984), Aspects of Love (1989), Sunset Boulevard (1993). Vynikající jméno si ve stejné době získal i jako režisér oper a v 90. letech se vrátil zpět i na činoherní jeviště.

V roce 1997 se stal ředitelem londýnského Národního divadla. Jako vítěz vyšel z výběrového řízení, kterého se zúčastnilo 50 kandidátů. Po zkušenostech s Les Misérables začal i v Národním divadle inscenovat muzikály: tentokrát šlo o nová nastudování klasických titulů v nových dimenzích a soudobými divadelními prostředky. Tyto inscenace pak byly, podobně jako v případě Bídníků ve spolupráci s Cameronem Mackintoshem, na delší dobu přeneseny na soukromou divadelní scénu.

Vynikala z nich především Oklahoma! v sezóně 1998/1999, Anything Goes (Děj se co děj, 2003) a My Fair Lady (2001). Muzikál Oklahoma! přenesl i na televizní obrazovku, stejně jako už dříve slavnou Porgy a Bess bratří Gerhswinových. Ve funkci ředitele Národní divadla skončil na podzim 2002. Reagoval tak na rostoucí kritické hlasy, že se pod jeho vedením dramaturgie této scény příliš komercionalizuje. Navíc sám připustil, že za dobu jeho působení začala scéna ztrácet mladší publikum.

Trevor Nunn získal během své plodné kariéry celou řadu prestižních cen a vyznamenání. Broadwayskou cenu Tony obdržel za muzikály Les Misérables a Cats, nominace na ni za Oklahomu, Sunset Boulevard či Starlight Express. V roce 2002 jej britská královna Alžběta II. povýšila za zásluhy do rytířského stavu. Dodnes je umělecky aktivní: v minulém roce režíroval britskou premiéru muzikálu Madisonské mosty a své kritikou oceňované nastudování Šumaře na střeše přesunul z komorního divadla Menier Chocolate Factory na West End.