TRNITÁ CESTA DIVADLA ROKOKO

Důležité místo patří v historii českého muzikálu 2. poloviny 20. století divadlu Rokoko. To před svým sloučením s Městskými divadly pražskými nabízelo pestrý program hudebních představení včetně úspěšných původních muzikálů Filosofská historie a Pan Pickwick.

Úspěšná éra divadla Rokoko 60. let je nerozlučně spjata s hercem a ředitelem Darkem Vostřelem. Ten na přelomu 50. a 60. let v sále někdejšího kabaretu Rokoko na pražském Václavském náměstí založil stejnojmenné divadlo, uvádějící zprvu pásma satirických scének, komediálních výstupů a hudebních čísel. S příchodem populárních zpěváků se pak repertoár divadla přiklonil více k hudebním a písničkovým pořadům. Tento trend vyvrcholil v roce 1968 uvedením muzikálu Filosofská historie autorů Jaroslava Dietla, Zdeňka Petra a Ivo Fischera. Krátce po jeho premiéře byla ale budova divadla Rokoko uzavřena – oficiálně z bezpečnostních důvodů – a v jeho prostorách začala zásadní rekonstrukce, probíhající až do roku 1970. Rokoko mezitím hrálo na zájezdech a v provizorních prostorách Žofínského paláce na Slovanském ostrově. V té době také z Rokoka odešlo populární pěvecké trio Kubišová-Vondráčková-Neckář, aby založili vlastní skupinu Golden Kids.

Soubor Rokoka se do zrekonstruovaných prostor svého divadla mohl vrátit po téměř dvouleté rekonstrukci v létě roku 1970. Už v září Rokoko zkušebně obnovilo činnost premiérou hry Jiřího Bednáře Muž, který přišel do jiného stavu. Oficiálně však zahájila provoz zrekonstruovaného divadla až 1. října 1970 slavnostní premiéra komorního muzikálu skladatele Zdeňka Petra a libretisty Ivo Fischera Pan Pickwick v režii Jiřího Nesvadby, inspirovaná známým románem Charlese Dickense Kronika Pickwickova klubu.

Dickensův humoristický román se původně zrodil a vznikal jako román na pokračování. Volně zachycoval příběhy z cest, které po Anglii vykonali čtyři členové londýnského Pickwickova klubu: Samuel Pickwick, který klub založil, básník a kronikář klubu Augustus Snodgrass, sportovec a smolař Nathaniel Winkle a milovník žen Tracy Tupman. Titulní roli v muzikálu hrál a zpíval Darek Vostřel, v dalších úlohách vynikli zejména Karel Hála, Valérie Čižmárová nebo herecky i pěvecky mimořádně talentovaná Laďka Kozderková.

Zpět ve svém stálém působišti se Rokoko pokusilo vrátit k tradiční hudebně-zábavné linii uvedením komedie U pokladny stál nebo muzikálové frašky skladatele Václava Zahradníka a dramatika Jiřího Supa z prostředí venkovského kočovného divadla Polabský mouřenín. Poté se Rokoko postupně změnilo v divadlo písničkových pořadů jak členů divadla, tak i hostů – po pásmu Nepůjdeme do kláštera sourozenců Ulrychových a Jitky Zelenkové následovalo Houpací křeslo Pavlíny Filipovské a čistě koncertní pořady Olympic 73, Václav Neckář 1973 či Dlouho, dlouho spím Petra Spáleného. Ty však už byly spíše labutí písní divadla.

V Rokoku se postupně projevily politické změny související s okupací Československa a začátkem normalizace. Kromě jasně patrné proměny repertoáru a odklonu od satiricko- kabaretní koncepce k nekonfliktním hudebním pořadům populárních zpěváků byl stále větší tlak vyvíjen na politicky nepohodlného ředitele Darka Vostřela. Ten nakonec sám nabídl rezignaci na svou funkci a ke konci roku 1971 jej rada Národního výboru hlavního města Prahy odvolala. Na jeho místo s počátkem následujícího roku jmenovala dosavadního ředitele Divadla Na zábradlí Vladimíra Vodičku.

Současně s Vostřelovým odvoláním vedení hlavního města rozhodlo o budoucí likvidaci divadla. Rokoko tak stále více fungovalo jako stagiona, kde vedle jiných pořadů postupně dohrával své inscenace i jeho stále se zmenšující soubor, než byl v červnu 1974 definitivně rozpuštěn. Od začátku roku 1975 pak převzala prostory Rokoka i s provozními zaměstnanci pod svoji správu Městská divadla pražská.

Vostřelovo Rokoko v sobě během více než deseti let existence dokázalo účinně propojit přednosti a poetiku malých divadel s atraktivním pozlátkem velkých hvězd komerčního showbyznysu. Svojí dramaturgií, inscenačními postupy i ansámblem postupně směřovalo od satirického kabaretu k profilaci scény jako divadla vyhraněných muzikálových produkcí komorního typu. Divadlo Rokoko se tak stalo jakýmsi ztělesněním jedinečného období „zlatých šedesátých“, během nichž došlo k politickému uvolnění a nevídanému kulturnímu vzestupu československé společnosti.